Roman Ráž si myslí, že v Třeboni plyne čas klidněji

Rozhovor s  Romanem Rážem v květnovém čísle časopisu Jižní Čechy

Třeboň – Třeboň, to je takový sen mezi rybníky! Když si před­stavíte, kolik generací pama­tují ty hráze. Jak geniální byl Jakub Krčín! Jak moudří byli Rožmberkové i Schwarzenbergové! Už tehdy, když jsem tu byl poprvé, jsem si řekl: Tady bych chtěl být. Trávit tu dlouhé chvíle. Třeba tu mít chalupu.“

Celý článek najdete zde:

PDF formát - Roman Ráž si myslí, že v Třeboni plyne čas klidněji.

Otázky Romanu Rážovi – František Cingr.

1/Proč se autor, píšící většinou o současném životě, naposledy jsem četl vaše prózy Kámen v okně, Nevěř mi ani slovo  a V jídelně se nevraždí,  obrátil k minulosti?

Lázeňské dobrodružství je moje dvaadvacátá knížka. Napřed jsem psal absurdní, pak groteskní prózu, po čase jsem přešel na starou dobrou realistickou prózu, samozřejmě bez přemíry popisů a stále s absurdně groteskními prvky, takže nijak nevybočovala z mé linie moderní prózy, no a teď došlo v mém psaní k posunu ve směru k historickému tématu. Ale není to historický román, je to rodinný příběh, vlastně jakási love story, v níž jsem se snažil zúročit něco z toho, co prožila naše rodina. Jak člověk přichází do let, má pocit, že by měl bilancovat svůj život. A uvědomí si, kolik je toho dlužen minulosti, tedy rodině, bez níž by určitě nebyl takový, jaký je.

2/Jde opravdu o rodinnou historii, jak vyplývá z věnování babičce Marii, která se musela narodit po polovině 19. století?

Samozřejmě jde o pohled do historie mé rodiny. Ovšem ne doslova. Jak řekl Brecht, pravda by byla příliš nudná, příběh je vždy třeba dokomponovat a také zobecnit, aby to nebyla jen kuriozita.

Příběh Marie můžete vnímat nostalgicky, melancholicky, ironicky. Prostě, jak se vám líbí. Na všem, co odvanula  doba, je vždy něco smutného, zároveň však dojemného i humorného. Dnes těžko chápeme, čím se lidé tehdy vzrušovali a bavili. Na to, co prožívali naši předkové, se díváme shovívavě. Pokud ovšem nešlo o tragické události. Těm na jejich hrůze čas nic neubral. Proto jsem zakomponoval do románu i tragické motivy, jako jsou záběry z fronty, smrt, zranění, bída, zkrátka všechno, čím lidé tehdy žili.

3/Nezapřete veselou strunku ve své duši, i když zaznívají i melancholické tóny, jako v Prodavači humoru. Je to dáno povahou, nebo vycházíte z pozorování života?

Asi je to spíš povahou. Nejsem zrovna veselá kopa, nepovažuju se za optimistu, pořád si myslím, že optimismus je nedostatek informací, ale na druhé straně se rád bavím, humor považuju za jednu z nejdůležitějších hnacích sil v životě, mám rád lidi, snadno s nimi navazuji kontakt, vždycky se zajímám o jejich práci, starosti i potěšení, proto mám také spoustu dobrých známých a přátel, a jsem přesvědčen, že bohatství člověka spočívá ve vztazích k druhým lidem, bez ohledu na to, kolik radosti i zklamání mu ty vztahy přinášejí.

4/Píšete o době 1. světové války. V létě si připomeneme sto let od jejího vypuknutí. Nakolik se od té doby změnil svět?

První světovou válkou začalo dvacáté století. Probudila lidi z idyly, od Napoleonských válek se v Evropě tak intenzívně a všude neválčilo! Viktoriánská epocha i císařství Františka Josefa I. byla svým způsobem úžasná léta. To se snažím v románu zachytit, ten zlom, najednou se zabíjelo, přišly nové ideologie, revoluce, vynálezy, nová morálka, móda …Válka vždy vývoj urychlí a zdramatizuje. Právě jí začala moderní doba. Všechno dál, až do devadesátých let, bylo jen vylepšováním toho, co se urodilo za první války a těsně po ní. Teprve rozmach informačních technologii přinesl obdobný zvrat, počítači, internetem, globální komunikací, začíná jedenadvacáté století. To dvacáté bylo nejkratší, nejdramatičtější, nejotřesnější i nejabsurdnější století v moderní historii. Kdo je prožil, zažil skutečné dobrodružství.

5/ V čem spatřujete naději?

Třeba se lidé tím stoletím poučili a povedou si lépe. I když to na mnoha místech světa, od Nigérie po Ukrajinu, vůbec tak nevypadá.

Jak to bylo s babičkami…

JAK TO BYLO S BABIČKAMI?

Co dělaly před sto lety?

Když začínala první světová válka!

Ta moje prožívala velké LÁZEŇSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ!

Tak se také jmenuje nový román, který zachycuje její osudy v letech 1903 – 1923. Jsou v něm rovněž zápisky z fronty i z trestaneckého tábora, stejně jako milostné deníky a záznam toho, co se dělo v zázemí za války i krátce po ní, kdy byla naše křehká republika ohrožena vlnou revolučních stávek.

O tom všem se můžete dočíst v

LÁZEŇSKÉM DOBRODRUŽSTVÍ, nové knize ROMANA RÁŽE z produkce nakladatelství AKROPOLIS, která bude od

6. KVĚTNA 2014 na KNIHKUPECKÝCH PULTECH!

KŘEST této knihy proběhne v Literární kavárně – Řetězová ulice, /Praha 1- v ÚTERY 13. KVĚTNA v 19. hod.

Uvede ji známý autor happeningů – básník, filosof i výtvarník

EUGEN BRIKCIUS, ukázky z knihy přečtou

KATEŘINA SEIDLOVÁ a LIBOR HRUŠKA.

Další akce, AUTORSKÉ ČTENÍ, bude na veletrhu SVĚT KNIHY v sobotu odpoledne – 17.00 hod – v Knihovně \PEN klubu v pravém křídle sjezdového paláce na holešovickém výstavišti.

Tam se také uskuteční BESEDA:  V HLAVNÍ ROLI VÁLKA, na které představí ROMAN RÁŽ: LÁZEŇSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ a LADISLAVA CHATEAU:VLAK DO VÝMARU, strhující knihu literatury faktu o kolaboraci francouzských intelektuálů za druhé světové války. Besedu moderuje známý autor biografií, redaktor FRANTIŠEK CINGR. Po besedě AUTOGRAMIÁDA!

Jak jsem se zapletl s histoii

Napřed jsem si vůbec nemyslel, že by v mé nové knížce

L á z e ń s k é    d o b r o d r u ž s t v í  měla hrát historie nějakou roli.

Pravda, děj této románové fresky se odehrává v prvních dvou desetiletích dvacátého století, ale je to především rodinný příběh. Jde přece o vztahy, opakoval jsem si, o to nejcennější, co člověk v životě má. A pak je to i love story, protože o lásku, ať už jakoukoliv, jde vždycky. To je ten hnací motor všeho, co jsem se v příběhu svých předků rozhodl připomenout.

Jenže, pak mi to v tom psaní začalo skřípat. Všechno, co moje literární postavy dělaly, bylo víc a víc ovlivňováno okolnostmi, vlastně by se tak nechovaly, kdyby je k tomu události nedotlačily. Jistě, u takových událostí, jako je první světová válka, je to pochopitelné, ty se navíc zdají velmi přehledné. Jenže to, co o ní nejspíš všichni víme, co bylo tisíckrát napsáno, vyučováno, vzpomenuto a zapomenuto, je jedna věc, ale jak se to projevovalo v konkrétních situacích, v nichž se moji drazí ocitli, je věc druhá. A na pováženou!

Nešlo už jen o to veliké, co zásadně ovlivňovalo jejich počínání, šlo také o to malé, zdánlivě nepodstatné, i to mohlo zapůsobit na jejich chování a pocity.

Tak předně – všechno se dovídali z novin! Žádná televize, žádný rozhlas, jen a jen noviny!

Vydal jsem se do Národní knihovny. Před pětadvaceti lety jsem zde strávil věčnost nad ročníky novin v kožených deskách, které jsem si přivezl na vozíku ke stolu ve studovně jako nákup v samoobsluze. Už jen ta manipulace s těmi obrovitými svazky deníků! Jen to obracení křehkých stránek, vypisování nejzajímavějších článků do bloku! Buď pochválena digitalizace! V programu Kramerius jsem našel na protáhlé velké obrazovce novinové stránky, kterými jsem mohl virtuálně listovat. Ale to písmo! Malé, maličké, žádná vzdálenost mých stárnoucích očí je neučinila čitelnějším, žádné brýle tuto ohniskovou vzdálenost nevyřešily, sedím, nalepen tváří na monitoru, čtu, vypisuju podstatné, divím se…

Kolik zajímavostí z té stránky vyzařuje! Velké titulky nabízejí zprávy o dnes chronicky známých událostech, no prosím, ty je třeba jen kontrolně jistit, ale co všechna ta drobotina zpráv a zpráviček vedle nich?!

Ke své radosti se z ní dovídám, co moji hrdinové jedli, čím se bavili, co nakupovali, do čeho se oblékali, v čem spali, co je v jejich každodennosti nejvíc těšilo, co štvalo, co postrádali, čeho se báli.

Rád bych věděl, jak to bylo třeba se zprávami z fronty, jak fungovala pošta, kdo ji roznášel, jak byl oblečen, čím si zvlažoval hrdlo, kolik dostal spropitného, když přinesl balíček, jak to bylo s novinami, kolik, stály za Rakouska, kolik v první republice… Najednou mě zajímá všechno!

Například, co si brali s sebou mladí Vídeňáci, mimo deku, když před válkou nasedali do nové městské dráhy, která je každých deset minut odvážela do Wienerwaldu. Vážně, každých deset minut! Už více jak před sto lety! Ti chudší si asi rozprostřeli na trávě deku, ti movitější navštívili hospůdku. Co bylo na té dece? A na stole v hospůdce? To musím zjistit jinde.

A už jsem ve válečných letech! Čtu jiskrový telegram z křižníku Augsburg: „Bombarduji ruský válečný přístav Libavu. – stop – Jsem v boji s nepřátelským křižníkem. – stop – Položil jsem miny. – stop – Libava hoří. – stop.“

„Skoro půl století setrvali jsme na cestě míru,“ hřímá v korunní řeči císař Vilém v Říšském sněmu.

Přečetla si to moje babička? Věnovala takovým zprávám pozornost? Měla na sobě Paquinovu módní sukni tvaru vázy? Podle reklamy, hned vedle politických článků, byla ta sukně úžasná. V bocích přiléhavá, v kolenou úzká, ale od kolem dolů se nálevkovitě rozšiřovala. Pozoruhodné!

V rakousko-uherském Sicherheits aparátu jsou mnozí občané vedeni pod značkou P.v. Politische Verdáchtig – politicky podezřelí.

A podezřelé skvrny na prádle vyčistili bleskově zaručeně spolehlivým přípravkem Fleck – weg!

Sir Eduard Gray řekl 3. srpna 1914 v britském parlamentu: „Když bude ztracena nezávislost Belgie, parlament musí moudře zvážit, jaké britské zájmy jsou v sázce!“

Moudré ženy a dívky ovšem zvážily, že už nebudou svírat svá těla do obyčejné tísnící šněrovačky! Rozhodly se používat zdravotní kombinézu Junita, tedy šněrovačku s břišním pásem.

No nepřečtěte si to! Nezaznamenejte si takové rozhodující detaily pro chování vašich postav! Jak se s tím asi moje babička v příběhu vyrovná? Je už dost moudrá, aby své tělo svírala jinak než dosud? O tomhle mi nikdy nic neřekla! To musím ještě uvážit.

Takových a jiných zpráv čtu desítky. A žasnu! Nad tím, v čem je čtu!

Ranní vydání, Polední vydání, Zvláštní vydání, Druhé zvláštní vydání, Večerní vydání…

To vše poctivě vysázené, poctivě vytištěné, obvykle třikrát až čtyřikrát denně! Kdo se chtěl dovědět čerstvé zprávy, běhal od jednoho kolportéra k druhému, nebo do trafiky.

Obdivuju se tehdejším novinářům, sazečům… S nostalgii tisknu za

5 Kč jednu stranu starých novin za druhou.

Pak, obložen těmi stránkami, vracím se autem domů a poslechnu si v rádiu zprávy. Každou celou hodinu je radiožurnál vysílá. A pořád jsou stejné. Doněcká oblast na Ukrajině vyhlásila samostatnost a požádala Moskvu o pomoc. Podle Martina Dorazína, který se právě z Moskvy přihlásil, zpívali přitom vzbouřenci původní sovětskou hymnu a Internacionálu. V dalších zprávách na Vltavě se na prvním místě dovím, že dům v pražské Divadelní ulici, poničený výbuchem plynu, se snad prodá, nebo tak něco. O tom, co se děje dál v doněcké oblasti ani slovo. A v deset večer na TV 24 zjistím, že to, co probíhá na Ukrajině, je vlastně marginální záležitost. Nic podrobnějšího, komentář k zpívané Internacionále žádný.  Prostě marginálie.

Ve věku přetlaku komunikačních technologií, kdy je svět neustále bezdrátově propojen, kdy už žijeme nepřetržitě ve streamu, slyším zprávy ze světa prakticky celý den stejné!

Moji milí reportéři, zajištující mé babičce nejčerstvější informace v mnoha denních vydáních svých novin, by to asi nepochopili.

Já už jsem se to naučil chápat. Existuje vysvětlení. Vytrácí se nám profese. A nejen ze zpráv!

Sedím u počítače zavalen vytištěnými stránkami starých novin. Tak v tomhle ti mí předkové žili, říkám si, tím byli masírování, s tím se vyrovnávali. Než budu pokračovat v práci, zkusím si představit sebe na jejich místě. Pak se pokusím uhádnout jejich pocity. Ze všeho. Z velkých i malých věcí. A zkusím je zaznamenat. Pocity z časů, které tak zjednodušeně nazýváme historickými událostmi. Co se mi tak vetřely do psaní Lázeňského dobrodružství!

 

Roman Ráž – duben 2014

 

Oznámení přátelům a příznivcům – Ukázky z románu

Vážení přátelé,  začátkem května 2013 vyjde můj nový román: Lázeňské dobrodružství.

Jeho obálku i záložku, z níž se dovíte, o čem tato historická freska je, můžete vidět  mezi dalšími příspěvky v těchto aktualitách.

Zde jsou uvedeny tři různé ukázky. První – ze srbské fronty, druhá – z intimního života hlavní postavy románu Marie, třetí pak z jejího příjezdu do Vídně za umírající matkou – právě v den vyhlášení války.

PRVNÍ UKÁZKA – ze srbské fronty:

Úterý 18. srpna. Den císařových narozenin.

Dnes máme na jeho počest dobýt Valjevo.

Jenže mezi ním a námi jsou na kopci zakopaní Srbové. Jenom blázen by se bez pořádného krytí vydal proti nim.

Ale jakýsi plukovník křičí na setníka a ten zase na nás:

„Haben si Angst?! Gerade aus!! In die Feuerlinie! Schnell!“

Skrčení sbíháme z našeho stanoviště za nízkým pahorkem do údolí. Odtud se pak máme vydrápat na vrcholek protějšího kopce. Jsou na něm Srbové.

Jejich střely nám bzučí nad hlavou jako prudce letící čmeláci.

Nevíme, jak doběhneme dolů. Najednou jsme šťastně na dně údolí.

A rychle zapadneme do kukuřice.

Třeseme se přitisknuti k zemi. Vážně by bylo šílenství pokusit se ten kopec dobýt!

Srdce mi strašlivě rychle bije až v krku. Co se teď stane? Co bude dál?!

Vím dobře, že se na ten mizerný kopec nikdy nedostaneme. A že se zřejmě také už nikdy nedostaneme ve zdraví zpět.

Konečně slyšíme trubku. Signál k ústupu. Je to ten nejhezčí tón, jaký jsme mohli uslyšet. Ústup!

Ale jak to provést?!

Vedle nás ve strouze třetí a čtvrtá četa. Nad nimi není žádná kukuřice. Jsou na tom hůř než my. Budou ustupovat bez jakéhokoliv krytí.

Bareš na ně řve, aby se nehýbali. Ale oni, zmatení a ustrašení, začínají utíkat zpět. Neuběhnou ani pět metrů a padají.

Bareš vidí, co se děje, a pobídne nás:

„Teď my!“ zakřičí a rozběhne se.

Věří, že ti chudáci ze třetí a čtvrté upoutali srbskou pozornost a my se z toho díky nim dostaneme.

Vyřítím se jako šílený. Vím, že běžím o život. Těch pár metrů je nejrychlejší běh mého života.

Třicet metrů do mírného svahu. Na ten pitomý malý pahorek, za nímž je bezpečí. Odkud jsme se neměli hnout.

Boty kloužou na trávě. Padám, vstávám, běžím dál, znovu padám, zase vstávám, chlap vedle mě řve strachem, není to lidská řeč, co z něho vychází, jsou to jen neartikulované skřeky, řev zvířete na útěku. Těsně vedle ucha mi zasviští střela, ještě deset skoků, pět, čtyři, tři, dva…jsem nahoře a padám na druhou stranu pahorku.

Zůstávám ležet na zemi, tisknu se k ní vděčně, jako bych se do ní chtěl zavrtat, vsáknout, splynout s ní, nemohu popadnout dech, dusím se s obličejem v trávě, mám ji plnou pusu, zdá se mi, že umírám, lapám po dechu, „to nic, to přejde,“ volá Lojzík, leží nade mnou, jen kousek ode mne, i on se tiskne vší silou k zemi, ale není tak bez dechu, jako já, vydrží víc a je také statečnější…

Už se přesunul k několika kamenům nad námi, už přes ně opatrně obhlíží svah, který jsme právě přeběhli. Konečně se nadechnu, jednou dvakrát… Připlazím se k němu a vidím.

Ten mírný svah pod námi je poset lidskými těly v uniformách. Chlapi ze třetí a čtvrté čety. Roztažené nohy, ruce, někteří se ještě hýbou, kdosi mezi nimi zoufale křičí, jakýsi klučík vztahuje ruce k nebi…

Byli lepší terč než my. Zachránili nás. Zvracím…

„Kde je ten blbej plukovník?“ křičí Lojzík. „Vidí aspoň, co způsobil?!“

 

My, co jsme přežili, se shromaždujeme u vesnice Malina. Už šedesát hodin jíme jen švestky nebo jablka. A pijeme vodu z řeky i potoka. Konečně tedy menáž! A kolik kdo chce. Ubyli mrtví a ranění…

 

Ve středu 19. srpna začíná srbský útok.

Utíká, kdo má nohy. Po skupinkách i na svou pěst. Spěchám s několika dalšími k silnici. Ale ta je ucpaná ustupující armádou.

V rachotu výbuchů granátů valí se naše vojsko, trén, dělostřelectvo, polní kuchyně i jezdectvo. Je to panický útěk. Jak říká Lojzík, zachrání se ten, kdo bude rychlejší.

Zpět k řece Drině. Nezemřeme-li, zítra k ní dorazíme.

Noc přečkáme v kukuřici. Lojzík i Bareš jí věří. Už nás několikrát zachránila. Někteří jdou za pole pod stromy, kde je čeká jistě lepší spaní. Rozhodně pohodlnější. Závidím jim, ale nechci se Lojzíkovi protivit.

Ležíme hodinu, dvě. Ne a ne usnout. Dívám se na měsíc, na hvězdy, říkám si, jestli teď jedna spadne, dobře to skončí. Vrátím se domů a začnu všechno jinak. Musíme být k sobě upřímnější, Marie, nevím, co se to pořád mezi nás dere, možná je to pýcha, možná jen netrpělivost, nejsme stejní, každý z nás myslí jinak, nesnažil jsem se ti porozumět, žil jsem, jak jsem byl zvyklý, málo jsme se přizpůsobili jeden druhému, chtěli jsme jen porozumění pro sebe…

Pak na nebi doopravdy zazáří padající hvězda. Padá krátce a rychle pohasne. Stačilo to jen k nadechnutí.

Náhle kousek od nás, tam, kde se rozhodli pod stromy přespat naši, děje se něco strašného.

Slyšíme křik hrůzy, bolesti, třeskot kovu, zřejmě bodáků. Neozve se žádný výstřel, jen ty rány a nářek. Bez jediného výstřelu, skoro poslepu, tam jedni lidé zabíjejí druhé.

„Vraždí je,“ zašeptá Bareš. „Nehýbejte se. Ticho, ticho, jinak jsme ztraceni.“

Tiskneme se k sobě. Mlčíme. Chvějeme se hrůzou.

Ti, co chtěli spát pohodlněji, už poznali svého nepřítele.

Možná někteří zahlédli při tom prudkém zlověstném probuzení i jeho tvář. Dříve, než je zabil vlastní rukou.

Zvedá se vítr, rozhýbe kukuřici, a já umírám strachem, že ten nepřítel najde i nás…

A pak je ráno. Slunce zlatí všechno kolem. Jen tlumený rachot ustupující armády na cestě připomíná válku.

Bareš nás vede k pruhu lesa. Jako zkamenělí hledíme na to, co vidíme pod stromy. Na čtyřicet chlapů v uniformách, jaké máme my. Leží tu v zaschlé krvi, na břichu, na boku, na zádech. Jakýsi mladík hledí očima dokořán rovnou na mě. Podívej, volají ty oči, podívej, co mi udělali! Jak to, že jsi to dopustil?!

Násilím se od něho odvrátím. Hledím už bez dojetí na ostatní mrtvé.

Jeden má proražený spánek, jiný prorvanou hruď. Další je připíchnutý bodákem k pařezu. Bodák jím projel jako špendlík motýlem. Vězí v pařezu tak pevně, že ho útočník ve spěchu nemohl vytáhnout. Tak ho tam zanechal. Na bodáku se lesknou kapičky rosy.

Ženeme se k Drině, abychom se co nejrychleji dostali zpět na náš břeh. Jen pryč ze Srbska!

Po provizorním mostě přejíždějí v panice povozy. Pro nás je most uzavřen. My přece musíme tento plánovaný ústup krýt.

Jakýsi major s revolverem v ruce řve, že má rozkaz držet most do posledního muže. „Vpřed,“ křičí. „Vpřed!“

Musíme se znovu postavit nepříteli, který nás pronásleduje. Který nás chce pobít dřív, než utečeme za Drinu domů.

Krok za krokem se vystrašeně obracíme proti střelám. Srbové jsou v lesíku nad řekou, mají nás před sebou znovu jako na dlani. Nemáme sebemenší naději vypudit je z jejich postavení.

Najednou se na nás ze Srbska ženou naši ze 102. pluku. Celá švarmlinie a kadetem v čele prchá.

„Stát nebo střelím!“ křičí major. „Obraťte se a znova vpřed!“

Naštěstí se zrovna ozývá trubka.

„Feuer einstellen! Zurúck!“

Ti ustupující s kadetem v čele se přes nás převalí. Připojíme se k nim. Všichni pádíme zpět k řece. Ani nezavřeme závěry spouští, nesundáme bodáky. Jeden vedle mě zakopne, probodne kamaráda před sebou a pádí dál. Probodený padá, aniž si toho snad někdo jiný povšimne. Nemohu se zastavit, strach mě žene dopředu, střepiny nám lítají nad hlavou, každou chvíli někoho trefí do zad, muž zakolísá, hroutí se k zemi, a  druzí ho pošlapou…Všude jen křik a rány šrapnelů.

Major s revolverem je stržen proudem těl, zbytečně se jej snaží zastavit, zbytečně na nás stále ještě míří a křičí: „Stůjte! Zpět!“

„Z cesty!“ zařve na něho Lojzík, „uhni,“ ale ten bláznivý důstojník ho neposlechne, naopak, postaví se mu, dokonce na Lojzíka namíří, a pak už jen padá, když Lojzík s hlavní pušky namířenou před sebe stiskne spoušť a vystřelí. Major je rozdupán stádem vyděšených mužů.

Prcháme k řece, přeskakujeme mrtvé, kdosi volá: „mámo, maminko,“ jiný zase „pomoc!“

Všichni cítíme smrt v zádech. Jen pryč z té palby! Pryč, pryč, pryč!

U přívozu ještě větší řev. Vytí, strach! Mnozí zahazují pušky i tornistry. Šplhají na přecpané pontony, sápou se po laně napjatém přes řeku, rvou ze sebe uniformy, vrhají se do Driny, aby ji přeplavali, voda je strhává, to už praská i lano a řeka odnáší všechny v divokém proudu.

Bareš nás žene k prázdnému pontonu, který se právě vrací z druhého břehu pro další prchající. Když k němu dorazíme, je už přeplněn, ne dvacet, ne čtyřicet, spíš padesát, možná ještě víc lidí se už na něm motá, drží se navzájem, aby nepřepadli do vln.

Ponton se pohne, chce odrazit od břehu, ale je přetížen, překlání se, muži na něm křičí „pomóóóc,“ ponton se obrací dnem vzhůru a pohřbívá pod sebou všechny v prudkých tmavých vlnách.

„Už nemůžu,“ vykřikne náhle Bareš, „to je konec, kluci, jděte dál sami, přeplavte tu zasranou řeku, já zůstanu tady!“

„Co blbneš?!“ řve na něho Lojzík, „skoč do vody!“

A Bareš zoufale: „Neumím plavat!“

Krvácí z paže, vzpírá se, ale my ho táhneme k řece, která se každou chvíli zpění granátem, do níž se stále někdo kácí, někdo skáče, v níž se jich tolik topí…

Po ramena ve vodě čekáme se stovkami ostatních na další pontony. Pionýrům se nechce do toho pekla, ale důstojníci na rakouském břehu je ženou, aby nás odtud odvezli.

Lojzík se vrhne k jednomu připlouvajícímu pontonu. Už je nahoře, už táhne za sebou Bareše, tlačím ho zespodu vzhůru, Bareš je ztuhlý, nepomáhá nám, ještě kousek, ještě se tu klátí jeho levá noha, chci ji nadzvednout, ale jsem sražen, padám do vody, ponořím se a než se vzpamatuji a vyplavu, je ponton plný a odplouvá. Asi vidím kamarády naposled.

Z lesíku na srbské straně šlehají záblesky střel. Vrhám se k dalšímu přetíženému pontonu. Právě se snaží odrazit od břehu. Musím se ho zachytit, ano, jen se ho zachytit, zachytit se čehokoliv, co mě dopraví na druhý břeh!

Vyděšený vzteklý chlap mi dupe po rukou.

„Pusť se, pusť se, sakra, počkej si na další!“

A další za ním řve: „Takhle se utopíme všichni! Sraz ho, parchanta! Sraz ho!!“

Praští mě pažbou přes loket, hned nato do hlavy.

Pouštím se pontonu. Potápím se. Kolem mě hučí voda. Spousta vody. Zdá se nekonečné, než se vynořím.

Ponton už je daleko ode mě.

A pak už není. Dostává přímý zásah šrapnelu. Všichni na něm jsou roztrháni. Ten, který mě z něj srazil, mi zachránil život. Na jak dlouho?!

Něco křičím, možná jen otvírám bezmocně pusu. Výbuch mě ohlušil, v hlavě mi duní. Už nemám sílu dorážet na další ponton.

Zavírám oči. Nechci už nic vidět, nic slyšet. Chci spát. Je to silnější než strach. Než všechno!

Vlny mě unášejí…

Ukázka z románu: Lázeňské dobrodružství

29.

 

Byl to úlek! Strašlivý! Do té doby nepoznaný.

Jako by se na mě zřítila skála. Ještě zlomek vteřiny a budu zavalena kameny. Pohřbí mě pod sebou. V tom jejich rachotu zanikne můj polekaný výkřik. Mé volání o pomoc. A nikdo mi už nikdy nepomůže!

Klopýtla jsem na té úzoučké stezce, docela oyčejně klopýtla, ucítila jsem bodnutí v pravém kotníku, neunesl mou tíhu, podvrtl se, padala jsem dopředu rovnou na kameny, ještě jsem stačila proti nim napřáhnout paže, abych zmírnila náraz, který mě čekal, ale k němuž už nedošlo.

Protože právě v tom okamžiku mě probodl ten úlek. To, co jsem později přirovnala k sesuvu skály. ke konci všeho na tomto světě, který jsem si nezasloužila.

Ne, doopravdy nedošlo k žádnému konci. Došlo k začátku něčeho zcela nového, co mě spoutalo, ovládlo každou mou myšlenku I pohyb, naplnilo mě nevysvětlitelným pocitem radosti, a vzápětí hrůzou, studem a pocitem viny, za níž dodnes prosím Boha o odpuštění.

V té chvíli, v té  vzrušené vteřině mého pádu, něco mě pevně sevřelo. Zezadu, prudce, silně, zůstala jsem v tom viset nad kameny, o které bych se jinak rozbila. Sevřelo mě  to tak silně, že ve mně uvízl dech, nemohla jsem vydechnout, visela jsem v prostoru s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima… Byla to věčnost trvající pár zběsilých sekund, v níž jsem rozpoznala, že to, co mě tak pevně drží a zabraňuje mému zřícení na kameny jsou mužské paže. A to, co se ke mně zezadu tak pevně přimklo, je mužské tělo.

Právě toto poznání byl ten úlek, větší, než jaký mohla způsobit padající skála. Visela jsem bezmocně v náručí muže, z něhož jsem vnímala právě jen silné zarostlé paže.

Nemohu se hnout, nemohu vydechnout, jsem bezmocná v cizím objetí, jsem vyděšená, zmatená, nekonečně zmatená, nevím, co se stalo, co se právě děje, co bude dál. A poddávám se té nejistotě, tomu pocitu slabosti, který mě zasáhne jako blesk, visím v těch pažích odevzdně, bezbranně, bezmocně, a nechci, aby to skončilo. Toužím se jen znovu nadechnout, obrátit se,  přivinout se k tomu tělu zepředu, uvíznout v těch pažích navždy, navždy, navždy…

Konečně to sevření trochu povoluje, mohu dýchat, mohu se narovnat. Ty velké cizí dlaně však zůstávají  na mém těle, teď po něm dokonce bloudí, zastavují se na mých prsou, tisknou je, drtí, na krku cítím horký dech, vzrušený dech, který rozechvívá prostor kolem nás, je silnější než vítr ve stromech, slyším a vnímám jej kolem sebe, také já začínám dýchat hlasitěji, přerývavě, zavírám oči, ne nesmím je otevřít, nechci nic vidět, chci jen cítit to silné tělo vedle sebe, chci se mu poddat, chci, aby mě tak svíralo pořád, abych  se v něm ztratila a ono se ztratilo ve mně…

Cítím, že mě líbá do vlasů, otáčí mě k sobě, ne, neotevřu oči, líbá mi tvář, hrubě, tvrdě, jeho usta mi skřípnou ret tak prudce, že na něm ucítím kapičku krve, jeho jazyk proniká do mých úst, zápasí s mým, nechám se zvednout, jsem zemdlená, mokrá, slabá, povolná, jsem hadrový panák, s nímž si může dělat co chce, klade mě na zem, zaplavuje mě vůně vlhkého mechu i pach jeho potu, jen svírat dál víčka, nesmím nic vidět, jen hmat a čich si mohou přijít na své, vím, co se děje, vím, že mě překotně svléká, vím, že mu v tom pomáhám, že nadzvedávám jednu nohu, pak druhou, už se mě dotýká mech na celém těle, už po mně bloudí jeho rty, už se zas přisávají k mým, už se do mě zaklesne, prudce, bolestně, vykřiknu, a pak už jen dýchám, dýchám, s pevně sevřenými víčky, dokud mi horko naplnuje klín, dokud mě nezkroutí křeč a znovu nevykřiknu, zatímco on mě zadýchaně opouští a padá vedle mě do mechu.

Otevřu oči.

Nade mnou obvyklý úzký průzor mezi větvemi mohutných stromů. Na jeho konci, vysoko, strašně vysoko, nebe. Pak kdosi vykoukne za špičkou jednoho smrku. Opatrně, jako by se bál, aby ho nikdo neviděl. Ale já ho vidím. Je to maličký obláček, bílý, tak nepochopitelně bílý, je to ozdoba na modrém ubrusu nebe, nahlíží dolů, pátrá v hlubině, nejspíš mě hledá. Přistihne mě nahou na mechu? Rozhlásí po celé obloze, co se tu stalo? Mráčku, chci náhle zavolat, mráčku, vrať se, není to tak, jak si myslíš, vrať se… ale obláček přelétne od jedné špičky smrku k druhé a pak, jako by se styděl, co všechno dole zahlédl, nechá se odfouknout někam daleko, už je tu zase jen ta modř, tak průzračná, že se nezdá pravdivá, nic se dnes nezdá pravdivé, nic se dnes vlastně nestalo, nic, nic,  zdá se, že ani to nebe vlastně není, tak vysoko přece už nic není, a tady dole,  jsem to vůbec já?, je tu někdo vedle mě, koho nechci poznat, na něhož nechci myslet?, vždyť já se nechci ani zvednout, natož obléct a odejít odtud, nechci nic, jen tak ležet, hledět do nekonečného modra a pustit všechny myšlenky do daleka, za mráčkem, který už odplul bůhví kam, který se stejně rozplyne a nezbude po něm nic, jen moje vzpomínka, nepatrná vzpomínka  na všechno, co se tu dnes stalo…

Lázeňské dobrodružství – ukázky

Už ve vídeňském rychlíku bylo plno důstojníků. Chovali se hlučně, sebevědomě, chodili tím pověstným pružným krokem chodbičkou a prohlíželi si dámy v kupé. Stáhla jsem se do sebe a předstírala spánek. Chtěla jsem myslet na maminku, ale myšlenky se mi pokaždé rozběhly na všechny strany. Před čtyřmi dny odmítlo Srbsko rakouské ultimatum a o den později s ním naše vláda přerušila diplomatické styky. Čekali jsme válku, krátkou, co nejkratší, přesto však válku. Nic jsem o ní nevěděla. Znala jsem ji jen z obrovských barevných kalendářů, pamatovala jsem si i povídky ze školní čítanky, v nichž se popisovaly udatné vojenské činy a slavná válečná tažení. Nikdo jsme žádnou válku nezažili, byla nám tak vzdálená a cizí, že jsme o ní mluvili spíš s ostychem, s nejasnou obavou, rozhodně ne  s opravdovou hrůzou, která nás zaplavila o pár měsíců později.

První, co mě ve Vídni zaskočilo, byl strach. Zrodil se hned na peróně, když jsem viděla to množství spěchajících a křičících lidí. Jakési ženštiny se klátivě hrnuly k vagónům, v náručí svíraly svazky novin, vřeštěly „Extraausgabe!“ a cpaly své listy lidem vystupujícím na nástupiště. Kdo se novin chopil, okamžitě je rozevřel, četl jejich titulky, zapomínal na zavazadla, vzrušeně se nakláněl k sousedovi, překotně mu cosi sděloval, třebaže ho předtím nikdy neviděl, pokřikoval i na druhé kolem sebe, chápal se kufrů, zmateně spěchal dál, aby se vzápětí znovu zastavil u chlapců, kteří mu nabídli „Extraausgabe!“ dalších novin, „Ein grosser Sieg! Extraausgabe! Nieder mit Serbien! Nieder mit Russland!  Es lebe Krieg!“

Na sloupech visely deštěm zplihlé vlajky, v rohu nástupiště hrála dechová hudba Wacht am Rhein, lidé prodírající se kolem museli se zastavit, muži smeknout, vyčkat konce skladby, dokud nezaznělo nadšené Heil! A potlesk.

Připadala jsem si v tom třeštivém hemžení ztracená, nevěděla jsem, jak se dostat z té vřavy, chtěla jsem utéct, ale nevěděla jsem kudy ani kam.

Evžen se ke mně prodral ve chvíli, kdy jsem se už zhrouceně opírala o kandelábr a lapala po dechu. Uchopil jednu mou ruku, z druhé mi vytrhl tašku a táhl mě energicky podél vagónů.

„Všichni se zbláznili,“ vykřikoval, „pospěš si, záleží na každé hodině!“

Vyběhli jsme před nádraží.

„Drožku neseženeme, musíme tramvají nebo pěšky!“

„Pěšky,“ vydechla jsem. Představa přeplněné tramvaje mi připadla děsivá.

Evžen vyrazil vpřed. Jen s největším vypětím jsem se držela po jeho boku. Většinou jsem se o dva tři kroky opožďovala. V hlavě mi hučelo, potila jsem se, těžko se mi dýchalo. Z výkladů mě pozorovali Franz Josef I, Vilém II, mnohde se mezi ně vetřel ještě Umberto I. Naše kroky sledovaly i tváře nejvyššího velitele arcivévody Friedricha Conrada von Hótzendorfa, který k nám jen taktak vzhlédl, neboť studoval mapu Balkánu. Knihkupectví byla zaplavena mapami zemí, v nichž se zřejmě měly odehrát vítězné bitvy. Na nárožích svítil čerstvě vylepený manifest: Mým národům.

Neustále jsme naráželi do uniforem. Připadlo mi, že snad každý Vídeňák má doma uniformu, v níž si nyní vyšel na přeplněné chodníky. Ty uniformy zřejmě působily na ženy jako magnety, protože každý voják byl jimi obležen a důstojník ozdoben. Byly zavěšeny do jejich paží a shlížely na mě opovržlivě, sem tam provázely můj spěch i vtipem a posměšným voláním. Šavle tloukly o chodníky, auta troubila, tramvaje řinčely, prapory vlály a hudby vyhrávaly v každém parku, na každém druhém nároží. Na podstavci jakéhosi pomníku stál rudovousý muž v jégrové košili a řečnil k hloučku posluchačů. „Doufá-li cizina ve vnitřní rozpory Říše, šeredně se přepočítá! Císař nezná žádné strany, žádné národy, ale jen a jen své věrné poddané, germánské i slovanské rasy, also vorwárts!“

Museli jsme čekat, dokud nám ulici neuvolní průvod vojenských veteránů. Táhli s holemi a berlemi někam k ministerstvu války.

 

Teprve v našem Ottakringu jsem vydechla a uvolnila se. Čím víc jsme se blížili k domovu, tím klidnější jsem byla, třebaže mě to nejhorší, kvůli čemu jsem podstoupila tuto cestu, teprve čekalo.

I zde bylo plno praporů, za výlohami obrazy císařů, lidé tu však nevystavovali na odiv uniformy ani nadšení. Ženy postávaly před obchody s potravinami, vzrušeně se domlouvaly, v tvářích neměly radost, spíš obavu. Z útržků slov jsem vyrozuměla, že podražila mouka a brambory. Ve dvacátém okrese prý lidé kvůli tomu vytloukli několik obchodů.

Nad vchodem do našeho domu visel prapor. Ale pavlačový dvůr byl stejný, jak jsem jej znala, na schodech v prvním poschodí jsem ucítila stejný zelný zápach, pro který bylo už v mém dětství mezi nájemníky tolik sporů. Všechno mi náhle připadalo tak prosté a obvyklé, jako v dobách, kdy jsem spěchávala od Mayera s dvoulitrovkou vína, aby mohla maminka zahájit otcovu radikální léčbu.

Evžen se zadýchaně zastavil před otlučenými dveřmi v horním patře. Teprve nyní jsem si všimla, jak je vyčerpaný. Tváře měl jistě tři dny neholené, límeček košile už dávno nebyl bílý, prostřední knoflíček košile scházel úplně.

„Jestli se ještě nevrátil, tak ho snad zabiju,“ zašeptal.

Potom jsme vešli do kuchyně. Už tady jsem cítila podivný zatuchlý pach, který mě odpuzoval. Ještě horší to bylo v pokoji. Pod vysokou peřinou na jedné z manželských postelí ztrácela se maminka. Obličej ještě menší, žlutější, dokonale propadlý, lemovaly stále ty nápadné černé vlasy. I když zplihlé, umaštěné a nepořádně rozhozené po polštáři, zůstávaly krásné. Napadlo mě, jak je to divné, že vlasy jsou jediné, co z člověka zůstane, ačkoliv už sám dávno není. Ulpěla jsem na nich pohledem, abych unikla výrazu tváře, který tolik prozrazoval smrt. Potom jsem sklouzla očima níž, k nohám postele, kde stál nočník zakrytý novinami s velkým nápisem: Ultimatum!