Dovršení Lázeňské trilogie!

 

 

 

DOVRŠENÍ LÁZEŇSKÉ TRILOGIE!

9.5.2017 proběhl v pražském divadle Viola křest třetího dílu Lázeňské trilogie: Lázeňské ozvěny!

Moderoval Miloš Horanský, ukázky z románu přednesli Kateřina Seidlová a Libor Hruška, o hudební doprovod se postaral Lukáš Sommer a Kateřina Ferlesová.

křest 1 křest 2 křest 3

 

Úryvek úvodního slova prof. Miloše Horanského při křtu Rážovy knihy Lázeňské ozvěny 9.5.2017 v pražském divadle Viola:

Lázeňská trilogie, jejíž třetí díl Lázeňské ozvěny dnes křtíme, není jen pětadvacátou vydanou Rážovou knihou, je to nepochybně jeho Opus Magnum. Tento triptych zachycuje osudy naší země od konce Rakouska Uherska do vydání Charty 77. Je to velká dějinná optika, do níž jsou vetkány drobné lidské osudy. Dějiny vytvářejí lidi, lidé zas dělají dějiny. Jsme my takoví, jak nás vylisovaly dějiny, nebo jsou dějiny takové, jací jsme my? Je to jedna z kardinálních otázek, kterou si literatura klade, zejména literatura tohoto výpovědního encyklopedického typu, kde se portrétuje celé národní souručenství od začátku století, kdy se republika formuje, až do konce, kdy se brání bolševickému teroru.

A to protkání je tak dovedné, plné invence, plné obrazotvornosti, hustě zalidněné, že jsme zaplavováni, řeknu obrazně, sebeportréty. Kolikrát se tam člověk najde, kolikrát váhá, zradit, nezradit, jak se konformovat, abych dýchal, jak jít s dějinami a zároveň v nutném okamžiku i proti nim. To je to velké románové sítivo,pletivo, jak říkám, které Ráž tak umně zpracovává.

Další věc, která mě na tom intenzivně bere, je to, pro co používám termín „román řeka“. Vzpomeňme např. u nás F.L. Věk, Sňatky z rozumu, v cizině Okouzlená duše, Jan Kryštof nebo Buddenbrookovi. Do takové dobré společnosti nutně zapadá i tento trojstěžník. Každá řeka musí pramenit vláskem, potůčkem…to je ta Marie, hlavní postava, jejíž smrtí román končí. A kolem této bytosti se splétají přítoky jednotlivých figur dětí, vnuků, pravnuků, řeka se rozšiřuje, rozplétá, dýchá, ty přítoky začnou vyplňovat román-řeku.

A další silný úchvat pro mě: Ty dějiny byly šeredné, dvě světové války, dvě totality, jedna z nejhorších etap našich dějin. Ta tragická, příšerná zkušenost lidských dějin a našich povah je do nich nezapomenutelně vryta.

A navzdory té šerednosti, lámání charakteru, kdy mnozí měli místo páteře jenom sardinky, kdy se kolaborovalo, zrazovalo, na druhé straně bojovalo, čistil se vzduch a lidé zevznešeněli tím bojem, je moc světlé a příjemné zjistit, že Rážova doktrína, výsledek tohoto monumentálního románu, je ne deprese, ale vlastně vznešenost, očista. Ano, byli jsme takoví a onací, ale byli tu i jiní lidé…nebyli jenom ušmudlánci, ale byli i bojovníci, byli sice průměrní, ale prošli důstojně těmi komplikovanými dějinami. A toto je velká deviza tohoto velkolepého trojrománu R. Ráže, že navzdory těmto dějinám nejsme potřísněni, nejsme zděšeni, nejsme v depresi. A ta katarze dá naději a sílu…Je to tím, že zřetelně, nevím jestli křesťanské, ale rozhodně etické východisko, je dáno Romanovi Rážovi do vínku a prostupuje celý ten velký trojromán. Bez mravní podezdívky, bez vznešené, jasné, cílené, bytostné filosofie osobní by nemohlo takové dílo vzniknout, nemělo by toto mravní poselství.