Archiv pro měsíc: Květen 2014

Jak to bylo s babičkami…

JAK TO BYLO S BABIČKAMI?

Co dělaly před sto lety?

Když začínala první světová válka!

Ta moje prožívala velké LÁZEŇSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ!

Tak se také jmenuje nový román, který zachycuje její osudy v letech 1903 – 1923. Jsou v něm rovněž zápisky z fronty i z trestaneckého tábora, stejně jako milostné deníky a záznam toho, co se dělo v zázemí za války i krátce po ní, kdy byla naše křehká republika ohrožena vlnou revolučních stávek.

O tom všem se můžete dočíst v

LÁZEŇSKÉM DOBRODRUŽSTVÍ, nové knize ROMANA RÁŽE z produkce nakladatelství AKROPOLIS, která bude od

6. KVĚTNA 2014 na KNIHKUPECKÝCH PULTECH!

KŘEST této knihy proběhne v Literární kavárně – Řetězová ulice, /Praha 1- v ÚTERY 13. KVĚTNA v 19. hod.

Uvede ji známý autor happeningů – básník, filosof i výtvarník

EUGEN BRIKCIUS, ukázky z knihy přečtou

KATEŘINA SEIDLOVÁ a LIBOR HRUŠKA.

Další akce, AUTORSKÉ ČTENÍ, bude na veletrhu SVĚT KNIHY v sobotu odpoledne – 17.00 hod – v Knihovně \PEN klubu v pravém křídle sjezdového paláce na holešovickém výstavišti.

Tam se také uskuteční BESEDA:  V HLAVNÍ ROLI VÁLKA, na které představí ROMAN RÁŽ: LÁZEŇSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ a LADISLAVA CHATEAU:VLAK DO VÝMARU, strhující knihu literatury faktu o kolaboraci francouzských intelektuálů za druhé světové války. Besedu moderuje známý autor biografií, redaktor FRANTIŠEK CINGR. Po besedě AUTOGRAMIÁDA!

Jak jsem se zapletl s histoii

Napřed jsem si vůbec nemyslel, že by v mé nové knížce

L á z e ń s k é    d o b r o d r u ž s t v í  měla hrát historie nějakou roli.

Pravda, děj této románové fresky se odehrává v prvních dvou desetiletích dvacátého století, ale je to především rodinný příběh. Jde přece o vztahy, opakoval jsem si, o to nejcennější, co člověk v životě má. A pak je to i love story, protože o lásku, ať už jakoukoliv, jde vždycky. To je ten hnací motor všeho, co jsem se v příběhu svých předků rozhodl připomenout.

Jenže, pak mi to v tom psaní začalo skřípat. Všechno, co moje literární postavy dělaly, bylo víc a víc ovlivňováno okolnostmi, vlastně by se tak nechovaly, kdyby je k tomu události nedotlačily. Jistě, u takových událostí, jako je první světová válka, je to pochopitelné, ty se navíc zdají velmi přehledné. Jenže to, co o ní nejspíš všichni víme, co bylo tisíckrát napsáno, vyučováno, vzpomenuto a zapomenuto, je jedna věc, ale jak se to projevovalo v konkrétních situacích, v nichž se moji drazí ocitli, je věc druhá. A na pováženou!

Nešlo už jen o to veliké, co zásadně ovlivňovalo jejich počínání, šlo také o to malé, zdánlivě nepodstatné, i to mohlo zapůsobit na jejich chování a pocity.

Tak předně – všechno se dovídali z novin! Žádná televize, žádný rozhlas, jen a jen noviny!

Vydal jsem se do Národní knihovny. Před pětadvaceti lety jsem zde strávil věčnost nad ročníky novin v kožených deskách, které jsem si přivezl na vozíku ke stolu ve studovně jako nákup v samoobsluze. Už jen ta manipulace s těmi obrovitými svazky deníků! Jen to obracení křehkých stránek, vypisování nejzajímavějších článků do bloku! Buď pochválena digitalizace! V programu Kramerius jsem našel na protáhlé velké obrazovce novinové stránky, kterými jsem mohl virtuálně listovat. Ale to písmo! Malé, maličké, žádná vzdálenost mých stárnoucích očí je neučinila čitelnějším, žádné brýle tuto ohniskovou vzdálenost nevyřešily, sedím, nalepen tváří na monitoru, čtu, vypisuju podstatné, divím se…

Kolik zajímavostí z té stránky vyzařuje! Velké titulky nabízejí zprávy o dnes chronicky známých událostech, no prosím, ty je třeba jen kontrolně jistit, ale co všechna ta drobotina zpráv a zpráviček vedle nich?!

Ke své radosti se z ní dovídám, co moji hrdinové jedli, čím se bavili, co nakupovali, do čeho se oblékali, v čem spali, co je v jejich každodennosti nejvíc těšilo, co štvalo, co postrádali, čeho se báli.

Rád bych věděl, jak to bylo třeba se zprávami z fronty, jak fungovala pošta, kdo ji roznášel, jak byl oblečen, čím si zvlažoval hrdlo, kolik dostal spropitného, když přinesl balíček, jak to bylo s novinami, kolik, stály za Rakouska, kolik v první republice… Najednou mě zajímá všechno!

Například, co si brali s sebou mladí Vídeňáci, mimo deku, když před válkou nasedali do nové městské dráhy, která je každých deset minut odvážela do Wienerwaldu. Vážně, každých deset minut! Už více jak před sto lety! Ti chudší si asi rozprostřeli na trávě deku, ti movitější navštívili hospůdku. Co bylo na té dece? A na stole v hospůdce? To musím zjistit jinde.

A už jsem ve válečných letech! Čtu jiskrový telegram z křižníku Augsburg: „Bombarduji ruský válečný přístav Libavu. – stop – Jsem v boji s nepřátelským křižníkem. – stop – Položil jsem miny. – stop – Libava hoří. – stop.“

„Skoro půl století setrvali jsme na cestě míru,“ hřímá v korunní řeči císař Vilém v Říšském sněmu.

Přečetla si to moje babička? Věnovala takovým zprávám pozornost? Měla na sobě Paquinovu módní sukni tvaru vázy? Podle reklamy, hned vedle politických článků, byla ta sukně úžasná. V bocích přiléhavá, v kolenou úzká, ale od kolem dolů se nálevkovitě rozšiřovala. Pozoruhodné!

V rakousko-uherském Sicherheits aparátu jsou mnozí občané vedeni pod značkou P.v. Politische Verdáchtig – politicky podezřelí.

A podezřelé skvrny na prádle vyčistili bleskově zaručeně spolehlivým přípravkem Fleck – weg!

Sir Eduard Gray řekl 3. srpna 1914 v britském parlamentu: „Když bude ztracena nezávislost Belgie, parlament musí moudře zvážit, jaké britské zájmy jsou v sázce!“

Moudré ženy a dívky ovšem zvážily, že už nebudou svírat svá těla do obyčejné tísnící šněrovačky! Rozhodly se používat zdravotní kombinézu Junita, tedy šněrovačku s břišním pásem.

No nepřečtěte si to! Nezaznamenejte si takové rozhodující detaily pro chování vašich postav! Jak se s tím asi moje babička v příběhu vyrovná? Je už dost moudrá, aby své tělo svírala jinak než dosud? O tomhle mi nikdy nic neřekla! To musím ještě uvážit.

Takových a jiných zpráv čtu desítky. A žasnu! Nad tím, v čem je čtu!

Ranní vydání, Polední vydání, Zvláštní vydání, Druhé zvláštní vydání, Večerní vydání…

To vše poctivě vysázené, poctivě vytištěné, obvykle třikrát až čtyřikrát denně! Kdo se chtěl dovědět čerstvé zprávy, běhal od jednoho kolportéra k druhému, nebo do trafiky.

Obdivuju se tehdejším novinářům, sazečům… S nostalgii tisknu za

5 Kč jednu stranu starých novin za druhou.

Pak, obložen těmi stránkami, vracím se autem domů a poslechnu si v rádiu zprávy. Každou celou hodinu je radiožurnál vysílá. A pořád jsou stejné. Doněcká oblast na Ukrajině vyhlásila samostatnost a požádala Moskvu o pomoc. Podle Martina Dorazína, který se právě z Moskvy přihlásil, zpívali přitom vzbouřenci původní sovětskou hymnu a Internacionálu. V dalších zprávách na Vltavě se na prvním místě dovím, že dům v pražské Divadelní ulici, poničený výbuchem plynu, se snad prodá, nebo tak něco. O tom, co se děje dál v doněcké oblasti ani slovo. A v deset večer na TV 24 zjistím, že to, co probíhá na Ukrajině, je vlastně marginální záležitost. Nic podrobnějšího, komentář k zpívané Internacionále žádný.  Prostě marginálie.

Ve věku přetlaku komunikačních technologií, kdy je svět neustále bezdrátově propojen, kdy už žijeme nepřetržitě ve streamu, slyším zprávy ze světa prakticky celý den stejné!

Moji milí reportéři, zajištující mé babičce nejčerstvější informace v mnoha denních vydáních svých novin, by to asi nepochopili.

Já už jsem se to naučil chápat. Existuje vysvětlení. Vytrácí se nám profese. A nejen ze zpráv!

Sedím u počítače zavalen vytištěnými stránkami starých novin. Tak v tomhle ti mí předkové žili, říkám si, tím byli masírování, s tím se vyrovnávali. Než budu pokračovat v práci, zkusím si představit sebe na jejich místě. Pak se pokusím uhádnout jejich pocity. Ze všeho. Z velkých i malých věcí. A zkusím je zaznamenat. Pocity z časů, které tak zjednodušeně nazýváme historickými událostmi. Co se mi tak vetřely do psaní Lázeňského dobrodružství!

 

Roman Ráž – duben 2014